Stáž v Kostnici
Neuvěřitelné se stalo skutkem a naše rodina je zase na nějaký čas v čudu. Je to sice "jen" v sousední zemi, ale zato na celého půl roku. A stejně jako v Coventry nebo v Adelaide, i v Kostnici budeme psát nepravidelné zápisky o tom, co se tu bude dít, nebo co nám přijde zajímavé.
O co tedy jde tentokrát: Naší univerzitě se podařilo získat evropský projekt na rozvoj mezinárodní spolupráce ve vědě a výzkumu. Loni o prázdninách, když se projekt připravoval, to vypadalo, že půlroční stáže jsou jen pro skutečné vědce, kteří sekají jeden impaktovaný článek za druhým, takže jsem celou věc sledoval jen tak zpovzdálí, protože se mě netýkala a stejně jako u jiných aktivit OPVVV jsem se snažil držet co největší odstup. Tehdy došlo i k určitému předvýběru lidí, kterých by se mobility mohly týkat a na základě jejich přání se do projektu napsaly státy, do kterých budou moci lidé vyjíždět.
Protože ale pravidla evropských projektů vyžadují transparentní výběrové řízení, došel všem na začátku ledna hromadný e-mail s vyhlášením výběrového řízení na půlroční stáže v zahraničí. Věda, že se mě to netýká, nepřikládal jsem tomu velkou důležitost, ale ze zvědavosti jsem otevřel přílohu e-mailu. A podívejme se, dá se vyjet do Německa, Švédska nebo USA a může se přihlásit každý, kdo má za posledních 5 let na svém kontě aspoň 3 publikace a jeden vědeckovýzkumný projekt, což jsou požadavky, které jsem i já splnil.
Stále ještě předpokládaje, že je můj výjezd bez šance, jsem se ptal našeho vědeckovýzkumného proděkana, abych se ujistil, že na všechna místa je dost nadějnějších kandidátů a že ani nemá cenu, abych se hlásil. K mému překvapení mi sdělil, že o Německo se původně chtěl ucházet on, ale nakonec nebude a o nikom dalším neví. Takže pokud bych se přihlásil, tak s velkou pravděpodobností pojedu.
Poté, co jsem skončil jako proděkan, bych se rád konečně začal vědě trochu vážně věnovat. Stáž v německé Kostnici, kde se věnují dost podobným věcem, jako my, by se mi fakt hodila. Navíc jsem si chtěl vzít tvůrčí volno, takže už jsem měl v té době domluvené, že nebudu v letním semestru učit. Helenka byla z nápadu jet na půl roku do Německa nadšená, tak jsem se do toho pustil.
Bylo přitom jasné, že šanci mám jen tehdy, když se nikdo jiný nepřihlásí, protože kvalifikační podmínky jsem splnil fakt těsně. Což se ale nakonec stalo. Nikdo jiný do Německa nechtěl, takže ze všech, co se přihlásili, jsem byl jasně nejlepší :-) To nakonec oficiálně potvrdila i výběrová komise a já jsem mohl vyrazit. Podrobnosti boje s formálními požadavky a byrokracií vydají na zvláštní příspěvek. Stálo mě to několik bezesných nocí a ještě víc šedých vlasů víc, ale nakonec jsem tu. S celou rodinou. Helenka nemusela dát výpověď v práci, Vendulka má za sebou předčasné zápisy do školy, máme krásný byteček 5 minut chůze od Bodamského jezera, děti chodí do místní školky a já se zvolna nořím do projektů, kterým se věnuje Information Science Group na University of Konstanz pod vedením Bely Gippa. Tak nějak tuším, že od sebe vzájemně máme docela velká očekávání. V mém případě asi celkem oprávněně, protože Bela je fakt bedna. Je mladší než já, ale má za sebou pobyty v Berkeley nebo v Tokiu a publikací a patentů, které já asi nebudu mít za celý život. Na jednu stranu mě to trochu stresuje, na druhou stranu je to příležitost, jak se někam posunout. Držte mi palce, ať se to podaří.
O co tedy jde tentokrát: Naší univerzitě se podařilo získat evropský projekt na rozvoj mezinárodní spolupráce ve vědě a výzkumu. Loni o prázdninách, když se projekt připravoval, to vypadalo, že půlroční stáže jsou jen pro skutečné vědce, kteří sekají jeden impaktovaný článek za druhým, takže jsem celou věc sledoval jen tak zpovzdálí, protože se mě netýkala a stejně jako u jiných aktivit OPVVV jsem se snažil držet co největší odstup. Tehdy došlo i k určitému předvýběru lidí, kterých by se mobility mohly týkat a na základě jejich přání se do projektu napsaly státy, do kterých budou moci lidé vyjíždět.
Protože ale pravidla evropských projektů vyžadují transparentní výběrové řízení, došel všem na začátku ledna hromadný e-mail s vyhlášením výběrového řízení na půlroční stáže v zahraničí. Věda, že se mě to netýká, nepřikládal jsem tomu velkou důležitost, ale ze zvědavosti jsem otevřel přílohu e-mailu. A podívejme se, dá se vyjet do Německa, Švédska nebo USA a může se přihlásit každý, kdo má za posledních 5 let na svém kontě aspoň 3 publikace a jeden vědeckovýzkumný projekt, což jsou požadavky, které jsem i já splnil.
Stále ještě předpokládaje, že je můj výjezd bez šance, jsem se ptal našeho vědeckovýzkumného proděkana, abych se ujistil, že na všechna místa je dost nadějnějších kandidátů a že ani nemá cenu, abych se hlásil. K mému překvapení mi sdělil, že o Německo se původně chtěl ucházet on, ale nakonec nebude a o nikom dalším neví. Takže pokud bych se přihlásil, tak s velkou pravděpodobností pojedu.
Poté, co jsem skončil jako proděkan, bych se rád konečně začal vědě trochu vážně věnovat. Stáž v německé Kostnici, kde se věnují dost podobným věcem, jako my, by se mi fakt hodila. Navíc jsem si chtěl vzít tvůrčí volno, takže už jsem měl v té době domluvené, že nebudu v letním semestru učit. Helenka byla z nápadu jet na půl roku do Německa nadšená, tak jsem se do toho pustil.
Bylo přitom jasné, že šanci mám jen tehdy, když se nikdo jiný nepřihlásí, protože kvalifikační podmínky jsem splnil fakt těsně. Což se ale nakonec stalo. Nikdo jiný do Německa nechtěl, takže ze všech, co se přihlásili, jsem byl jasně nejlepší :-) To nakonec oficiálně potvrdila i výběrová komise a já jsem mohl vyrazit. Podrobnosti boje s formálními požadavky a byrokracií vydají na zvláštní příspěvek. Stálo mě to několik bezesných nocí a ještě víc šedých vlasů víc, ale nakonec jsem tu. S celou rodinou. Helenka nemusela dát výpověď v práci, Vendulka má za sebou předčasné zápisy do školy, máme krásný byteček 5 minut chůze od Bodamského jezera, děti chodí do místní školky a já se zvolna nořím do projektů, kterým se věnuje Information Science Group na University of Konstanz pod vedením Bely Gippa. Tak nějak tuším, že od sebe vzájemně máme docela velká očekávání. V mém případě asi celkem oprávněně, protože Bela je fakt bedna. Je mladší než já, ale má za sebou pobyty v Berkeley nebo v Tokiu a publikací a patentů, které já asi nebudu mít za celý život. Na jednu stranu mě to trochu stresuje, na druhou stranu je to příležitost, jak se někam posunout. Držte mi palce, ať se to podaří.
Komentáře
Okomentovat