Cesta do Německa
Z Brna do Kostnice je to cca 800 km, tj. asi 8 hodin cesty autem nebo 12 - 13 hodin vlakem. Já mám zatím osobní zkušenost jen s autem a tento způsob dopravy jsme zvolili i pro přesun celé rodiny sem. Zaprvé proto, abychom tady to auto měli a zadruhé proto, abychom byli schopní pobrat všechny věci. Děti ještě nikdy tak dlouhou cestu autem neabsolvovaly, takže jsme z toho měli trochu strach a důkladně se připravili: Stáhli pohádky do tabletu i do notebooku, audio knihy na flashku a písničky v MP3 do kouzelných tužek.
Večer před cestou Vendulka vymyslela, že když si dáme snídani až v autě, že můžeme vyrazit dřív. A tak se taky stalo. Všechny věci byly v autě už od večera, takže ráno bylo potřeba jenom přidělat kola na střechu a mohlo se vyrazit.
Čas odjezdu 8:00, první zdržení hned v zácpě v Žabinách, potom nás Waze svedl z dálnice u Měřína, abychom se vyhnuli nehodě, což se ale nakonec ukázalo jako chyba, po dálnici by to bylo rychlejší. Waze měl vůbec nějaký špatný den. Zarputile nám tvrdil, že do Kostnice se nevyplatí jet přes Norimberk a Stuttgart jako obvykle, ale že to máme vzít přes Mnichov a pak objet Bodamské jezero z jihu. Říkali jsme si, že až mu zatrhneme placené rakouské a švýcarské dálnice, tak si to třeba rozmyslí.
První přestávku jsme dali hned po první pohádce, ještě před Prahou. Věděli jsme, že musíme zastavit dřív, než odbočíme na okruh, protože na okruhu není kde zastavit. Další úsek jsme zvládli s audioknihou a sledováním okolí. Děti byly hodné, tak jsme se snažili jet co nejdál. Překročení hranice 12:15. V nastavení Wazu jsme vypnuli placené dálnice, ale na plán trasy to nemělo vliv. Přes Stuttgart je to prý o 50 km dál a o 3/4 hodiny pomalejší. Tak jsme mu věřili a odbočili na Mnichov.
Začínali jsme mít hlad a chtěli jsme si dát trochu delší přestávku, tak jsme se začali koukat po nějaké benzínce, u které by se dalo najíst. Ale pořád žádná nepřicházela. Odpočívadel, případně odpočívadel se záchody bylo dost, ale hospoda žádná. U Regensburku nás to přestalo bavit a sjeli jsme z dálnice do města. Za pár minut jsme byli u hospody, ale ta byla zavřená. Místní nás poslali do centra s tím, že tady v okolí žádná jiná není. Tak jsme jeli do centra. Tam sice bylo hospod několik, ale všechny otvíraly až v 5 večer. Zjevně jsou tu tedy zařízení na večerní párty, ale ne na obědy. Po necelé hodině hledání otevřené hospody jsme to vzdali, vrátili se zpátky na dálnici a zakousli se do sendvičů. Hned za Regensburkem jsme uviděli OMV se symbolem vidličky a nože, tak jsme tam sjeli. Měli jsme hlad a hlavně jsme si chtěli dát pauzu. A tak se stalo, že naše děti poprvé v životě navštívily McDonald's...
Výhoda Mekáče je, že má dětské hřiště, nevýhoda je, že se tam nedá moc najíst. Ale kombinace dětského menu, hamburgeru, salátu a OMV dieselu nakonec uspokojila všechny včetně našeho auta. Děti si pohrály a mohli jsme jet dál. Po 7 hodinách od odjezdu jsme byli jen něco málo za půlkou, což není dobré skóre.
Druhá pohádka, malá zácpa u Mnichova, ale jinak cesta ubíhala celkem pěkně. S koly na střeše jsme jeli pomaleji, než Waze předpokládal, takže čas příjezdu se postupně zvyšoval, ale stále to vypadalo, že kolem sedmé budeme na místě. Studentce, která nám měla předat klíče od bytu, jsem ale pro jistotu potvrdil původní odhad, tj. 20:00. Krátká pauza na čůrání, střídání a čokoládu.
Děti vytáhly kouzelné tužky a cestu snášely v pohodě, takže se mohlo jet celkem svižně. Blížili jsme se k Bodamskému jezeru. Těsně před hranicí nás Waze svedl z dálnice a vjeli jsme do Rakouska. Musím přiznat, že jsem čekal rovnou Švýcarsko, o cípu Rakouska, který bylo potřeba také projet, jsem neměl tušení. Do cíle to bylo méně než 100 km, ale cca 2 hodiny. Začala nejhorší část cesty.
Potřebovali jsme si dát přestávku, ale pořád nebylo kde. Jedno město za druhým, pořád samý kruháč a semafor, ztmívalo se. Nakonec jsme našli malou Shellku, kam jsme se vnutili na záchod, vystřídali se a pokračovali dál. Čas příjezdu se pořád zvyšoval, i když silnice byly v podstatě bez provozu. Nevím, jestli si Waze myslel, že ty kruháče budeme projíždět padesátkou, nebo si na nás jenom chtěl vyzkoušet, jak dlouho to tudy trvá, aby sem už příště nikoho neposlal. Děti byly už pěkně zpruzené. Hláška, že za 400 metrů máme z kruhového objezdu vyjet druhým výjezdem, už nám pěkně lezla na mozek. Dětem jsme na tabletu pustili Pata a Mata, což nás všechny zachránilo.
Když jsem později místním říkal, kudy nás Waze navedl, naprosto to nechápali a trasu komentovali slovy "tudy bych v životě nejel". My už tudy taky v životě nepojedeme. Jako scénická jízda s vyhlídkami na Bodamské jezero a Alpy to mohlo být super. Ale pokud se po tmě a v dešti po 7 hodinách cesty potřebujete někam dostat, tak to fakt není dobrý nápad.
Kreuzlingen, hranice s Německem, Kostnice. Jupí, tady už to znám. Ve 20:10 konečně přijíždíme k domečku na Shiffstrasse, kde budeme příští měsíce bydlet. Tam už nás čeká Leila, pomocnice univerzitního Welcome centra, aby nám předala klíče.
Ještě jedna nepříjemnost nás čekala po vstupu do bytu, když jsme zjistili, že jsou tu jen tři postele a z toho jen jedna je povlečená. Leila to bohužel vyřešit neuměla, byla tu jen proto, aby nám předala klíče. Naštěstí jsme si vzali spacáky, takže to nebyl zásadní problém (a hned druhý den se vyřešil).
Já s dětmi jsem se šel ještě projít k přístavišti trajektů, abychom se trochu protáhli. A pak už jen sprcha a spát a spát a spát. Jako Broučci. Moc dobře se nám spalo.
Večer před cestou Vendulka vymyslela, že když si dáme snídani až v autě, že můžeme vyrazit dřív. A tak se taky stalo. Všechny věci byly v autě už od večera, takže ráno bylo potřeba jenom přidělat kola na střechu a mohlo se vyrazit.
Čas odjezdu 8:00, první zdržení hned v zácpě v Žabinách, potom nás Waze svedl z dálnice u Měřína, abychom se vyhnuli nehodě, což se ale nakonec ukázalo jako chyba, po dálnici by to bylo rychlejší. Waze měl vůbec nějaký špatný den. Zarputile nám tvrdil, že do Kostnice se nevyplatí jet přes Norimberk a Stuttgart jako obvykle, ale že to máme vzít přes Mnichov a pak objet Bodamské jezero z jihu. Říkali jsme si, že až mu zatrhneme placené rakouské a švýcarské dálnice, tak si to třeba rozmyslí.
První přestávku jsme dali hned po první pohádce, ještě před Prahou. Věděli jsme, že musíme zastavit dřív, než odbočíme na okruh, protože na okruhu není kde zastavit. Další úsek jsme zvládli s audioknihou a sledováním okolí. Děti byly hodné, tak jsme se snažili jet co nejdál. Překročení hranice 12:15. V nastavení Wazu jsme vypnuli placené dálnice, ale na plán trasy to nemělo vliv. Přes Stuttgart je to prý o 50 km dál a o 3/4 hodiny pomalejší. Tak jsme mu věřili a odbočili na Mnichov.
Začínali jsme mít hlad a chtěli jsme si dát trochu delší přestávku, tak jsme se začali koukat po nějaké benzínce, u které by se dalo najíst. Ale pořád žádná nepřicházela. Odpočívadel, případně odpočívadel se záchody bylo dost, ale hospoda žádná. U Regensburku nás to přestalo bavit a sjeli jsme z dálnice do města. Za pár minut jsme byli u hospody, ale ta byla zavřená. Místní nás poslali do centra s tím, že tady v okolí žádná jiná není. Tak jsme jeli do centra. Tam sice bylo hospod několik, ale všechny otvíraly až v 5 večer. Zjevně jsou tu tedy zařízení na večerní párty, ale ne na obědy. Po necelé hodině hledání otevřené hospody jsme to vzdali, vrátili se zpátky na dálnici a zakousli se do sendvičů. Hned za Regensburkem jsme uviděli OMV se symbolem vidličky a nože, tak jsme tam sjeli. Měli jsme hlad a hlavně jsme si chtěli dát pauzu. A tak se stalo, že naše děti poprvé v životě navštívily McDonald's...
Výhoda Mekáče je, že má dětské hřiště, nevýhoda je, že se tam nedá moc najíst. Ale kombinace dětského menu, hamburgeru, salátu a OMV dieselu nakonec uspokojila všechny včetně našeho auta. Děti si pohrály a mohli jsme jet dál. Po 7 hodinách od odjezdu jsme byli jen něco málo za půlkou, což není dobré skóre.
Druhá pohádka, malá zácpa u Mnichova, ale jinak cesta ubíhala celkem pěkně. S koly na střeše jsme jeli pomaleji, než Waze předpokládal, takže čas příjezdu se postupně zvyšoval, ale stále to vypadalo, že kolem sedmé budeme na místě. Studentce, která nám měla předat klíče od bytu, jsem ale pro jistotu potvrdil původní odhad, tj. 20:00. Krátká pauza na čůrání, střídání a čokoládu.
Děti vytáhly kouzelné tužky a cestu snášely v pohodě, takže se mohlo jet celkem svižně. Blížili jsme se k Bodamskému jezeru. Těsně před hranicí nás Waze svedl z dálnice a vjeli jsme do Rakouska. Musím přiznat, že jsem čekal rovnou Švýcarsko, o cípu Rakouska, který bylo potřeba také projet, jsem neměl tušení. Do cíle to bylo méně než 100 km, ale cca 2 hodiny. Začala nejhorší část cesty.
Potřebovali jsme si dát přestávku, ale pořád nebylo kde. Jedno město za druhým, pořád samý kruháč a semafor, ztmívalo se. Nakonec jsme našli malou Shellku, kam jsme se vnutili na záchod, vystřídali se a pokračovali dál. Čas příjezdu se pořád zvyšoval, i když silnice byly v podstatě bez provozu. Nevím, jestli si Waze myslel, že ty kruháče budeme projíždět padesátkou, nebo si na nás jenom chtěl vyzkoušet, jak dlouho to tudy trvá, aby sem už příště nikoho neposlal. Děti byly už pěkně zpruzené. Hláška, že za 400 metrů máme z kruhového objezdu vyjet druhým výjezdem, už nám pěkně lezla na mozek. Dětem jsme na tabletu pustili Pata a Mata, což nás všechny zachránilo.
Když jsem později místním říkal, kudy nás Waze navedl, naprosto to nechápali a trasu komentovali slovy "tudy bych v životě nejel". My už tudy taky v životě nepojedeme. Jako scénická jízda s vyhlídkami na Bodamské jezero a Alpy to mohlo být super. Ale pokud se po tmě a v dešti po 7 hodinách cesty potřebujete někam dostat, tak to fakt není dobrý nápad.
Kreuzlingen, hranice s Německem, Kostnice. Jupí, tady už to znám. Ve 20:10 konečně přijíždíme k domečku na Shiffstrasse, kde budeme příští měsíce bydlet. Tam už nás čeká Leila, pomocnice univerzitního Welcome centra, aby nám předala klíče.
Ještě jedna nepříjemnost nás čekala po vstupu do bytu, když jsme zjistili, že jsou tu jen tři postele a z toho jen jedna je povlečená. Leila to bohužel vyřešit neuměla, byla tu jen proto, aby nám předala klíče. Naštěstí jsme si vzali spacáky, takže to nebyl zásadní problém (a hned druhý den se vyřešil).
Já s dětmi jsem se šel ještě projít k přístavišti trajektů, abychom se trochu protáhli. A pak už jen sprcha a spát a spát a spát. Jako Broučci. Moc dobře se nám spalo.
Komentáře
Okomentovat