Boj s německou byrokracií
Poté, co jsme absolvovali boj s českou byrokracií, respektive s administrativním aparátem Mendelovy univerzity, mysleli jsme, že máme vyhráno. Ale ono ne. Po příjezdu nás čekal ještě boj s byrokracií německou.
Jedna z povinností, které člověk má, když do Německa přijede na déle než 3 měsíce, je, že se musí zaregistrovat na místním úřadě. I tentokrát nám velmi pomohlo Welcome centrum, které o této povinnosti samozřejmě ví a přijíždějícím zahraničním hostům s ní rádo pomůže. A tak nám Anke online zarezervovala termín návštěvy na Bürgerbüro a domluvila se s Leilou (asistentkou, se kterou jsme se už znali), že nás tam doprovodí. Následně nám Anke domluvila i schůzku v bance, abychom si mohli založit německý účet. V pondělí 19. března v 11:15 jsme tedy měli být na Bürgerbüru. Ještě jsme se ujistili, že není potřeba, abychom s sebou vodili děti a v sousední kanceláři si vyžádali Wohnungsgeberbestätigung (rozuměj papír, že jsme se nastěhovali).
V pondělí jsem zavedl děti do školky a vyrazili jsme do města. Potřeboval jsem koupit kalhoty a boty a pondělní dopoledne, kdy je centrum vylidněné, bylo pro nákup ideální. V 11:10 jsme měli sraz s Leilou před Bürgerbürem. Pověstná německá přesnost nezklamala a 11:15:34 se na vyvolávacím systému objevilo naše číslo. Došli jsme k paní středního věku, posadili jsme se, dali jí občanky a Wohnungsgeberbestätigung a čekali, co se bude dít. Paní se začetla do papíru, kde se potvrzuje, že jsme se nastěhovali čtyři, což neodpovídalo tomu, že jsme přišli jen dva. Odpověď, že děti jsou ve školce, ji neuspokojila, prý je potřeba, abychom přišli všichni. Oponovali jsme, že nám na Welcome centru řekli, že děti s sebou brát nemusíme. Úřednice, jsouc patrně přesvědčená, že jsme zneuctili rituál registrace, se pohoršovala, že "přece není takový problém, abyste přišli všichni, když se jdete zaregistrovat". Samozřejmě, že by to problém nebyl, ale jednodušší je to bez nich. "A jak vám mám věřit, že tu ty děti opravdu jsou?" Leila se snažila situaci zachránit a dušovala se, že ona děti viděla, že tu jsou a že chodí do univerzitní školky, která to může taky potvrdit. Paní, zjevně celá nesvá, že k milionu uprchlíků by měly přibýt dvě děti, které neprošly německým úřadem, trvala na svém, že musíme přijít ještě jednou a s dětmi. Leila argumentovala, že z úřadu jdeme rovnou do banky, kde budou chtít vidět potvrzení, že jsme se zaregistrovali. Nakonec se podařilo domluvit, že nás paní zaregistruje a děti jí ukážeme později.
Začal tedy proces registrace. Ten spočívá v tom, že paní ručně přepíše do počítače jméno, příjmení, pohlaví a číslo občanky. Při přepisování údajů o čtyřech osobách udělala celkem 3 chyby (já jsem byl Thomáš, Helenka byla muž a Venda měla špatně číslo občanky). Luxus klávesnice, která by strojově čitelné údaje z občanky sama přečetla, sem zjevně nedorazil, i když na celnici o pár ulic vedle je určitě mají. Ansgar mi později vysvětlil, že úředníci spadají pod Bádensko-Würtembersko, zatímco celníci jsou na spolkové úrovni, takže vybavení i možnost přístupů do centrálních databází EU jsou úplně jiné.
Pak se paní ještě ptala, jestli jsme manželé a zajímalo jí datum svatby. Dále jí zajímalo náboženské vyznání. Leila k překladu dotazu přidala ještě poznámku, že to nemusíme uvádět, když nechceme, což se paní za přepážkou taky nelíbilo. Kdo se totiž v Německu přihlásí k nějaké církvi, musí platit nemalé daně navíc, které pak církev dostane. Po tři čtvrtě hodině jsme dosáhli toho, že údaje byly v databázi správně, my jsme je podepsali, dostali jsme 4 poukázky na uvítací brožurku a slíbili jsme, že se do večera dostavíme s dětmi.
Domluvený termín schůzky v bance jsme prošvihli, takže jsme museli nějakou dobu čekat, ale pak už šlo všechno hladce. Univerzita má smlouvu s Deutche Bank, která dává zaměstnancům, studentům a hostům univerzity účet zdarma. Původně jsme si říkali, že německý účet nepotřebujeme, nakonec jsme se ale rozhodli, že si ho pořídíme. Bude to bez poplatků a kurzových rozdílů, dostaneme dvě karty zdarma a univerzitní školka bude ráda, že si bude mít odkud inkasovat peníze. A kdo ví, jestli Okamura dosáhne Czexitu, může se nám účet v EU jednou hodit :-)
Podepsali jsme asi tisíc papírů v němčině. Potvrzení o tom, že jsme zaregistrovaní na Bürgerbüro nakonec ani nikdo vidět nechtěl. Karty a PINy nám přijdou poštou.
Další zastávka bylo turistické informační cetrum, kde jsme si proti poukázkám z Bürgerbüra vyzvedli "Neubürger Gutscheinbroschüre". To je velmi užitečná publikace obsahující především různé poukázky a slevové kupóny. Takže máme například poukaz na 5 EUR do supermarketu EDEKA, poukaz na týdenní lístek na autobus, poukaz na vstup zdarma do SeaLife (při koupi dospěláckého lístku), poukaz na vstup zdarma na ostrov Mainau a spoustu dalšího. A to všechno čtyřikrát.
Úplně zničení jsme dojeli domů, vyložili nákup a pokračovali na univerzitu na oběd. Už o půl třetí odpoledne jsem mohl začít pracovat, hurá. Anke už mezitím dostala od Leily hlášení, takže se moc omlouvala. Příště už bude všechny na Bürgerbüro posílat i s dětmi. Helenka toho ten den moc nenapracovala, aby stihla vyzvednout děti ve školce a před pátou hodinou odpoledne je dovézt na Bürgerbüro. To byl samo o sobě logistický problém (všichni byli na univerzitě na kole), nemluvě o tom, že cesta autobusem do města a zpět vyjde na 4,10 EUR. Ale zvládli to a za 5 minut 5 se na úřadě ukázali. Paní poděkovala, a to bylo všechno.
Nevím, co by se stalo, kdybychom tam s dětmi nepřišli. Asi nic, jenom nějací daší nešťastníci, co si s sebou zapomenou vzít děti, už by asi měli smůlu a paní by je nezaregistrovala. A stejně nám nikdo nebyl schopen vysvětlit, k čemu je ta registrace vlastně dobrá. My z toho máme aspoň ty kupóny na slevu, ale co z toho má büro, to fakt netuším.
Jedna z povinností, které člověk má, když do Německa přijede na déle než 3 měsíce, je, že se musí zaregistrovat na místním úřadě. I tentokrát nám velmi pomohlo Welcome centrum, které o této povinnosti samozřejmě ví a přijíždějícím zahraničním hostům s ní rádo pomůže. A tak nám Anke online zarezervovala termín návštěvy na Bürgerbüro a domluvila se s Leilou (asistentkou, se kterou jsme se už znali), že nás tam doprovodí. Následně nám Anke domluvila i schůzku v bance, abychom si mohli založit německý účet. V pondělí 19. března v 11:15 jsme tedy měli být na Bürgerbüru. Ještě jsme se ujistili, že není potřeba, abychom s sebou vodili děti a v sousední kanceláři si vyžádali Wohnungsgeberbestätigung (rozuměj papír, že jsme se nastěhovali).
V pondělí jsem zavedl děti do školky a vyrazili jsme do města. Potřeboval jsem koupit kalhoty a boty a pondělní dopoledne, kdy je centrum vylidněné, bylo pro nákup ideální. V 11:10 jsme měli sraz s Leilou před Bürgerbürem. Pověstná německá přesnost nezklamala a 11:15:34 se na vyvolávacím systému objevilo naše číslo. Došli jsme k paní středního věku, posadili jsme se, dali jí občanky a Wohnungsgeberbestätigung a čekali, co se bude dít. Paní se začetla do papíru, kde se potvrzuje, že jsme se nastěhovali čtyři, což neodpovídalo tomu, že jsme přišli jen dva. Odpověď, že děti jsou ve školce, ji neuspokojila, prý je potřeba, abychom přišli všichni. Oponovali jsme, že nám na Welcome centru řekli, že děti s sebou brát nemusíme. Úřednice, jsouc patrně přesvědčená, že jsme zneuctili rituál registrace, se pohoršovala, že "přece není takový problém, abyste přišli všichni, když se jdete zaregistrovat". Samozřejmě, že by to problém nebyl, ale jednodušší je to bez nich. "A jak vám mám věřit, že tu ty děti opravdu jsou?" Leila se snažila situaci zachránit a dušovala se, že ona děti viděla, že tu jsou a že chodí do univerzitní školky, která to může taky potvrdit. Paní, zjevně celá nesvá, že k milionu uprchlíků by měly přibýt dvě děti, které neprošly německým úřadem, trvala na svém, že musíme přijít ještě jednou a s dětmi. Leila argumentovala, že z úřadu jdeme rovnou do banky, kde budou chtít vidět potvrzení, že jsme se zaregistrovali. Nakonec se podařilo domluvit, že nás paní zaregistruje a děti jí ukážeme později.
Začal tedy proces registrace. Ten spočívá v tom, že paní ručně přepíše do počítače jméno, příjmení, pohlaví a číslo občanky. Při přepisování údajů o čtyřech osobách udělala celkem 3 chyby (já jsem byl Thomáš, Helenka byla muž a Venda měla špatně číslo občanky). Luxus klávesnice, která by strojově čitelné údaje z občanky sama přečetla, sem zjevně nedorazil, i když na celnici o pár ulic vedle je určitě mají. Ansgar mi později vysvětlil, že úředníci spadají pod Bádensko-Würtembersko, zatímco celníci jsou na spolkové úrovni, takže vybavení i možnost přístupů do centrálních databází EU jsou úplně jiné.
Pak se paní ještě ptala, jestli jsme manželé a zajímalo jí datum svatby. Dále jí zajímalo náboženské vyznání. Leila k překladu dotazu přidala ještě poznámku, že to nemusíme uvádět, když nechceme, což se paní za přepážkou taky nelíbilo. Kdo se totiž v Německu přihlásí k nějaké církvi, musí platit nemalé daně navíc, které pak církev dostane. Po tři čtvrtě hodině jsme dosáhli toho, že údaje byly v databázi správně, my jsme je podepsali, dostali jsme 4 poukázky na uvítací brožurku a slíbili jsme, že se do večera dostavíme s dětmi.
Domluvený termín schůzky v bance jsme prošvihli, takže jsme museli nějakou dobu čekat, ale pak už šlo všechno hladce. Univerzita má smlouvu s Deutche Bank, která dává zaměstnancům, studentům a hostům univerzity účet zdarma. Původně jsme si říkali, že německý účet nepotřebujeme, nakonec jsme se ale rozhodli, že si ho pořídíme. Bude to bez poplatků a kurzových rozdílů, dostaneme dvě karty zdarma a univerzitní školka bude ráda, že si bude mít odkud inkasovat peníze. A kdo ví, jestli Okamura dosáhne Czexitu, může se nám účet v EU jednou hodit :-)
Podepsali jsme asi tisíc papírů v němčině. Potvrzení o tom, že jsme zaregistrovaní na Bürgerbüro nakonec ani nikdo vidět nechtěl. Karty a PINy nám přijdou poštou.
Další zastávka bylo turistické informační cetrum, kde jsme si proti poukázkám z Bürgerbüra vyzvedli "Neubürger Gutscheinbroschüre". To je velmi užitečná publikace obsahující především různé poukázky a slevové kupóny. Takže máme například poukaz na 5 EUR do supermarketu EDEKA, poukaz na týdenní lístek na autobus, poukaz na vstup zdarma do SeaLife (při koupi dospěláckého lístku), poukaz na vstup zdarma na ostrov Mainau a spoustu dalšího. A to všechno čtyřikrát.
Úplně zničení jsme dojeli domů, vyložili nákup a pokračovali na univerzitu na oběd. Už o půl třetí odpoledne jsem mohl začít pracovat, hurá. Anke už mezitím dostala od Leily hlášení, takže se moc omlouvala. Příště už bude všechny na Bürgerbüro posílat i s dětmi. Helenka toho ten den moc nenapracovala, aby stihla vyzvednout děti ve školce a před pátou hodinou odpoledne je dovézt na Bürgerbüro. To byl samo o sobě logistický problém (všichni byli na univerzitě na kole), nemluvě o tom, že cesta autobusem do města a zpět vyjde na 4,10 EUR. Ale zvládli to a za 5 minut 5 se na úřadě ukázali. Paní poděkovala, a to bylo všechno.
Nevím, co by se stalo, kdybychom tam s dětmi nepřišli. Asi nic, jenom nějací daší nešťastníci, co si s sebou zapomenou vzít děti, už by asi měli smůlu a paní by je nezaregistrovala. A stejně nám nikdo nebyl schopen vysvětlit, k čemu je ta registrace vlastně dobrá. My z toho máme aspoň ty kupóny na slevu, ale co z toho má büro, to fakt netuším.
Komentáře
Okomentovat