Stáž v Kostnici

Poté, co jsme absolvovali boj s českou byrokracií, respektive s administrativním aparátem Mendelovy univerzity, mysleli jsme, že máme vyhráno. Ale ono ne. Po příjezdu nás čekal ještě boj s byrokracií německou. Jedna z povinností, které člověk má, když do Německa přijede na déle než 3 měsíce, je, že se musí zaregistrovat na místním úřadě. I tentokrát nám velmi pomohlo Welcome centrum , které o této povinnosti samozřejmě ví a přijíždějícím zahraničním hostům s ní rádo pomůže. A tak nám Anke online zarezervovala termín návštěvy na Bürgerbüro a domluvila se s Leilou (asistentkou, se kterou jsme se už znali), že nás tam doprovodí. Následně nám Anke domluvila i schůzku v bance, abychom si mohli založit německý účet. V pondělí 19. března v 11:15 jsme tedy měli být na Bürgerbüru. Ještě jsme se ujistili, že není potřeba, abychom s sebou vodili děti a v sousední kanceláři si vyžádali Wohnungsgeberbestätigung (rozuměj papír, že jsme se nastěhovali). V pondělí jsem zavedl děti do školky a ...

Celý víkend byl jedno velké překvapení. Zahájili jsme tím, že jsme koupili Vojtovi šlapací kolo. Má tu sice odrážedlo a doma už koupené nové kolo, které jsme chtěli v květnu dovézt, nakonec jsem ale na eBay narazila na šlapací kolo, které za 15 EUR prodávala paní přímo v Kostnici, tak jsme si řekli, že mu ještě dáme možnost naučit se šlapat na stejně velikém kole, jako je jeho odrážedlo. A ta 16ka doma ještě počká, až to bude mít namakané. Kolo jsme jeli  vyzvednout v sobotu dopoledne cestou do města na návštěvu See Life. Celé centrum Kostnice má omezené možnosti parkování a, jak jsme už zmiňovali v předchozím článku, sobota není vůbec vhodná k ježdění autem do města. Tak jsme nechali auto zaparkované (i s novým kolem), v neplacené části a šli jsme pěšky. Cestou jsme to aspoň vzali procházkou přes Husův kámen a přes park pro děti. Děti se "na ryby" do See Life  moc těšily. A to ještě nevěděly, že uvidí i žraloky, želvy a rejnoky! Bylo to tam moc pěkné, proch...

To, aby mohly děti chodit do školky v Německu, bylo jedním z našich cílů. První důvod byl prozaický - kdyby nechodily, nenaučily by se tak jednoduše německy. A druhý důvod byl ryze praktický - kdyby nechodily do školky, tak bych já nemohla pracovat a zůstat tak (aspoň na dálku) ve své české práci, kde se mě líbí. Na zařizování školky bylo málo času a šance nebyly veliké, ale jak už zmiňoval Wheb, pomohlo nám v maximální možné míře Welcome centrum Univerzity. Obecně je v Německu velký problém se do školky dostat, protože ji stát garantuje všem dětem starším 2 let. Ale míst není dost a na všechny děti se tak prý nedostane. Jak mi psala kamarádka Petra, která se do Německa s rodinou přestěhovala na 3 roky, mají Němci dokonce vyškolené paní na hlídaní, které školky tak trochu suplují. Jsou prý ale často nic moc a navíc když chcete mít dítě v kolektivu, tak vám to příspěvek na hlídací paní moc nenahradí. Petra prý po velkém čekání a obíhání úřadů konečně nějakou školku pro ...

Plánování víkendů jsme si nedali jako prioritu. Jsme tu na půl roku, takže určitě stihneme vše, co budeme chtít. Napřed bylo potřeba pořešit jiné věci. Ale víkend je víkend a tak je potřeba něco podniknout! Máme tady televizi. Doma není, takže děti láká. Ale domluva je taková, že se pouští jen o víkendu ráno. Slíbili jsme Vendulce, že se podíváme, kde budou pohádky, a že ji necháme vzkaz, jak má televizi zapnout. Nebylo to zase tak náročné, v sobotu ráno jsou pohádky všude. Nechali jsme tedy dětem ovádání na stole a doufali jsme, že se aspoň dýl vyspíme. Tak trochu to vyšlo. Než si popletli tlačítka ovládání hlasitosti a programu a omylem si to přepli a navíc to děsně řvalo. Ale to vymakáme :-) Pohádka je bavila, i když byla v němčině. Hlavně, že byla hýbací :-) Dopoledne jsem vzala dětičky na lodě. Tam by se vydrželi koukat hodiny, jak najíždí a vyjíždí auta na trajekty. Navíc tam bylo nějaké společné cvičení hasičů, lodních záchranářů a vůbec spousty uniformovan...

Jedna z věcí, která na univerzitě v Kostnici funguje opravdu dobře, je Welcome center . Je to malé oddělení, jehož cílem je poskytnout komplexní servis zahraničním stážistům, doktorandům, vědcům, profesorům a podobným případům. Poprvé jsem se se službami Welcome centra potkal v prosinci 2016, když jsme sem s Ditou jeli na týdenní výukový pobyt v rámci Erasmu. Ansgar, se kterým jsme komunikovali, s námi řešil pouze to, co, kdy a kde budeme učit. Ve všem ostatním nás odkázal na Welcome centrum, které nám zarezervovalo ubytování, vyřídilo všechny papíry a dokonce i kartičku do knihovny (knihovna je tu mimochodem taky super, ale o tom až jindy). Když jsem se tedy dozvěděl, že sem pojedu i s celou rodinou na půl roku, bylo jasné, že bez asistence Welcome centra to nepůjde. I tentokrát jsme dostali skvělý servis. Na e-maily odpovídali v řádu hodin a zařídili vše, co bylo potřeba. První, co jsme řešili, bylo ubytování. Kostnická univerzita nemá žádné koleje, ale má několik bytových domů, ...

Jak jsem již naznačil v úvodním příspěvku , dostat se s celou rodinou na půl roku do Německa, nebylo vůbec jednoduché. Boj s formálními požadavky evropského projektu a další související byrokracií byl dlouhý, intenzivní a plný nečekaných překvapení. Tady je jeho popis. Snažil jsem se jej zkrátit na minimum, ale moc to nešlo. Takže musím čtenáře varovat, že tento příspěvek je opravdu dlouhý. Považuji za důležité hned na úvod napsat, že i když následující příspěvek bude poměrně kritický k procesům na naší univerzitě, nikomu ze zúčastněných nechci nic vyčítat. Jsem rád, že univerzita projekt získala a jsem rád, že jsem nakonec mohl vyjet. Úděl pokusného králíka jsem na sebe vzal dobrovolně. I tak si ale myslím, že univerzita jako celek by mohla být na situaci, že někdo vyjíždí na půl roku do zahraničí, daleko připravenější. Vnímám to však z větší části jako chybu systému, nikoliv jednotlivců, se kterými jsem před odjezdem jednal. Formální kritéria aneb hledání článku Několik hodin p...

Z Brna do Kostnice je to cca 800 km, tj. asi 8 hodin cesty autem nebo 12 - 13 hodin vlakem. Já mám zatím osobní zkušenost jen s autem a tento způsob dopravy jsme zvolili i pro přesun celé rodiny sem. Zaprvé proto, abychom tady to auto měli a zadruhé proto, abychom byli schopní pobrat všechny věci. Děti ještě nikdy tak dlouhou cestu autem neabsolvovaly, takže jsme z toho měli trochu strach a důkladně se připravili: Stáhli pohádky do tabletu i do notebooku, audio knihy na flashku a písničky v MP3 do kouzelných tužek. Večer před cestou Vendulka vymyslela, že když si dáme snídani až v autě, že můžeme vyrazit dřív. A tak se taky stalo. Všechny věci byly v autě už od večera, takže ráno bylo potřeba jenom přidělat kola na střechu a mohlo se vyrazit. Čas odjezdu 8:00, první zdržení hned v zácpě v Žabinách, potom nás Waze svedl z dálnice u Měřína, abychom se vyhnuli nehodě, což se ale nakonec ukázalo jako chyba, po dálnici by to bylo rychlejší. Waze měl vůbec nějaký špatný den. Zarputile ...

Neuvěřitelné se stalo skutkem a naše rodina je zase na nějaký čas v čudu. Je to sice "jen" v sousední zemi, ale zato na celého půl roku. A stejně jako v Coventry nebo v Adelaide , i v Kostnici budeme psát nepravidelné zápisky o tom, co se tu bude dít, nebo co nám přijde zajímavé. O co tedy jde tentokrát: Naší univerzitě se podařilo získat evropský projekt na rozvoj mezinárodní spolupráce ve vědě a výzkumu. Loni o prázdninách, když se projekt připravoval, to vypadalo, že půlroční stáže jsou jen pro skutečné vědce, kteří sekají jeden impaktovaný článek za druhým, takže jsem celou věc sledoval jen tak zpovzdálí, protože se mě netýkala a stejně jako u jiných aktivit OPVVV jsem se snažil držet co největší odstup. Tehdy došlo i k určitému předvýběru lidí, kterých by se mobility mohly týkat a na základě jejich přání se do projektu napsaly státy, do kterých budou moci lidé vyjíždět. Protože ale pravidla evropských projektů vyžadují transparentní výběrové řízení, došel všem na za...