Stáž v Kostnici

V Německu teď mají smršť státních svátků. 21. května se slaví svatodušní pondělí a pro jistotu je svátek i 10 dnů před (10.5.) a 10 dnů po (31.5.). Tato série státních svátků znamená 3 prodloužené víkendy po sobě, což většina spolkových zemí řeší dvoutýdenními školními prázdninami. My jsme se rozhodli prodloužený víkend kolem 21. 5. vyrazit do hor. Původně jsme chtěli do Švýcarska, ale od toho nás místní zrazovali a doporučovali Rakousko, kde budeme mít stejné zážitky za třetinovou cenu. A rovnou přidali doporučení - Lüner See a údolí Montafon. Jsouce členy Alpenverein, začali jsme pátrat po nějaké přátelské Hütte, na kterou bychom vyrazili. Lüner See jsme při pohledu na webkamery zabírající zbytky rozbředlého sněhu odložili na později a vyrazili jsme do Schwabenhausu , chaty položené v příjemné výšce kolem 1200 metrů, kam se dá mastňácky dojet autem a pak vyrážet na pěší výlety do krásného okolí. Už nikdy nepojedeme přes švýcarské kruháče na jižním břehu Bodamského jezera....

Po třítýdenní odmlce je tu další příspěvek týkající se mojí stáže v Kostnici. Tentokrát ale není o pobytu v Kostnici, ale o konferenci , na které jsem byl minulý týden. Účast na konferenci je povinnou součástí mobility, takže do sebe všechny aktivity, které tu dělám, pěkně zapadají. Konference byla o plagiátorství a akademické etice. Letošní ročník byl mimořádný hned dvakrát. Zaprvé, bylo to poprvé, kdy byla konference mimo Brno. A zadruhé to bylo poprvé, kdy se konference konala hned po roce a ne po dvou, jako dosud. První ročník konference Plagiarism across Europe and Beyond jsme zorganizovali v roce 2013 jako závěrečnou konferenci projektu IPPHEAE zkoumajícího plagiátorství v zemích EU. Tehdy přijelo necelých 50 lidí, kterým se u nás líbilo, tak jsme konferenci za 2 roky zopakovali. V roce 2015 přijelo zhruba 80 lidí a v rámci doprovodného programu se nám na druhý pokus podařilo zorganizovat raut na parníku s ohňostrojem a opět to byl velký úspěch. Během rautu na parníku se z...

Po skoro měsíci a půl by se slušelo napsat příspěvek o tom, co tu vlastně dělám v práci a co bude tím kulervoucím výsledkem, který po půlroce snažení přispěje k celosvětovému blahu. Má činnost tu souvisí s výzkumem, kterému se věnuji doma, tedy plagiátorství a akademické etice. Zatím jsem se tomu věnoval spíš z pohledu společenských věd (tj. prevenci plagiátorství), teď jsem součástí skupiny, která se detekci plagiátorství věnuje z technického hlediska. Výsledky tedy to budou hned tři: 1) literature review na téma metody detekce plagiátorství 2) vylepšení detekce plagiátorství pomocí explicitní sémantické analýzy 3) poznání způsobu, kterým zdejší velmi produktivní skupinka pracuje a přenos těchto zkušeností na MENDELU. Literature review Literature review je součástí každého vědeckého článku, každé studentské závěrečné práce. Pojednává o tom, co na dané téma udělal či napsal někdo jiný. A když se takové review udělá pořádně a systematicky, může to být i samostatný článek. Takov...

Nejčastější otázku, kterou v souvislosti s Německem dostávám, je "a jak to zvládají děti"? Přijde mě to srandovní, protože si myslím, že ty to tu mají nejsnazší. Ale ať uspokojím všechny dotazující se, rozhodla jsem se napsat krátké pojednání na toto téma :-) Žádné pochybnosti na téma "jestli" to děti zvládnou jsme si nepřipouštěli a nepřipouštíme. Zaprvé proto, že na to nebyl čas. A zadruhé proto, že si myslím, že to fakt není oprávněné. Do Německa jsme se všichni těšili. Pro Wheba to je velká pracovní příležitost a výzva, pro mě zase trochu změna a pro děti příslib toho, že si pořádně užijou táty. Po jeho proděkanské kariéře už jsme to všichni potřebovali jako sůl. Všichni jsme vyrazili pozitivně naladěni a zatím nás to neopustilo a snad ani neopustí, je to tu takové jedno velké dobrodružství. V Německu se mluví německy. Překvapivé, co? Ale to je asi jediná větší změna. Wheba to neovlivní, ten se s němčinou na univerzitě skoro nepotká. Já německy umím, takže ...

Název tohoto příspěvku není složen z náhodných slov novinových titulků, ale je to stručné shrnutí posledních dvou víkendů. Ten první jsme strávili intenzivním poznáváním pamětihodností v okolí, konkrétně Affenbergu Salem a ostrova Mainau. Minulý víkend jsme se pak vydali o něco dál, na víkendovou návštěvu Landstuhlu a vojenské základny Ramstein. Affenberg Salem Na severní straně jezera, kousek od domečků na nožičkách, je městečko Salem, známé svojí opičí rezervací . Na dvaceti hektarech lesa tu chovají několik desítek makaků. Jsou to sice africká zvířata, ale žijí v pohoří Atlas ve výškách kolem 2000 metrů, takže jim středoevropské podnebí vyhovuje. Pro etology a behaviorální sociology je kolonie makaků zajímavá kvůli vědě, pro rodiny s dětmi je zajímavá proto, že můžete opičky krmit popcornem. A tak jsme zajeli. Makakové žijí v uzavřené části areálu, kde se nesmí jíst a kde si musíte dávat pozor na své věci, jinak vám je nějaká opice čmajzne. A taky si opičky prý rády hrají v...

Tento příspěvek je věnován Vojtovi. Pokud sem někdo vstoupil pro to, že čeká moudro souvisejíci s prací nebo inspiraci pro zlepšení univerzity, tak je tu špatně. Píšu to proto, abych si po dvaceti letech, až si budu tyto deníčky číst, vzpomenul na to, jakýho mám vtipnýho syna :-) Vojta je tak trochu asociál. Po tátovi. Ještě že má Vendu. "Vojto, s kým se ve školce kamarádíš?" "S Vendou." "A s kým ještě?" "S paní učitelkou." Stejný rozhovor jsme vedli tady v Německu i před měsícem v česku. Na druhou stranu, Vojta dokáže ledasco okoukat. Když se mu teď o víkendu jiné dítě pokoušelo na hřišti vzít hračku, odradil útočníka hlasitým "Nein, mein!" a hračku ubránil. Učí se rychle. Na fyzickou aktivitu ho moc neužije, ale zatím to dohání hlavou. Česky napočítá do deseti, německy zatím do pěti. Vojta má rád všemožné dopravní prostředky. Ideálně dvoupatrové a kloubové. Takže kdykoliv kolem našich oken projede dvoupatrový Flixbus, je ...

Odpověď na otázku, jestli tu mám fungovat podle českých státních svátků, nebo podle německých, zatím není jasná. Naštěstí Velký pátek a Velikonoční pondělí jsou státní svátky jak v Německu, tak v Česku, takže nebylo co řešit. Školka i menza byly zavřené, jen Bela s Corinnou měli pocit, že v pátek je potřeba pracovat, než v sobotu odfrčí na týdenní dovolenou. Velikonoční oslavy začaly už ve čtvrtek odpoledne, když univerzitní Welcome centrum zorganizovalo akci pro všechny zahraniční návštěvníky (zejména byly vítány rodiny s dětmi). A tak jsme se sešli v učebně D406, kde bylo nachystané malování vajíček, vybarvování zajíčků a spousta pochutin. Každý měl také za úkol přinést nějaké své typické velikonoční pochutiny. S mazancem se nám kynout nechtělo a formu na beránka nemáme, ale Helenčina buchta sklidila úspěch. Vzájemně jsme si povykládali o tom, jak se kde slaví Velikonoce. Náš zvyk bít ženy nejprve všechny vyděsil, ale když jsme jim ukázali fotku dvouletého Vojty s mrskačkou, tak...

Poté, co jsme absolvovali boj s českou byrokracií, respektive s administrativním aparátem Mendelovy univerzity, mysleli jsme, že máme vyhráno. Ale ono ne. Po příjezdu nás čekal ještě boj s byrokracií německou. Jedna z povinností, které člověk má, když do Německa přijede na déle než 3 měsíce, je, že se musí zaregistrovat na místním úřadě. I tentokrát nám velmi pomohlo Welcome centrum , které o této povinnosti samozřejmě ví a přijíždějícím zahraničním hostům s ní rádo pomůže. A tak nám Anke online zarezervovala termín návštěvy na Bürgerbüro a domluvila se s Leilou (asistentkou, se kterou jsme se už znali), že nás tam doprovodí. Následně nám Anke domluvila i schůzku v bance, abychom si mohli založit německý účet. V pondělí 19. března v 11:15 jsme tedy měli být na Bürgerbüru. Ještě jsme se ujistili, že není potřeba, abychom s sebou vodili děti a v sousední kanceláři si vyžádali Wohnungsgeberbestätigung (rozuměj papír, že jsme se nastěhovali). V pondělí jsem zavedl děti do školky a ...

Celý víkend byl jedno velké překvapení. Zahájili jsme tím, že jsme koupili Vojtovi šlapací kolo. Má tu sice odrážedlo a doma už koupené nové kolo, které jsme chtěli v květnu dovézt, nakonec jsem ale na eBay narazila na šlapací kolo, které za 15 EUR prodávala paní přímo v Kostnici, tak jsme si řekli, že mu ještě dáme možnost naučit se šlapat na stejně velikém kole, jako je jeho odrážedlo. A ta 16ka doma ještě počká, až to bude mít namakané. Kolo jsme jeli  vyzvednout v sobotu dopoledne cestou do města na návštěvu See Life. Celé centrum Kostnice má omezené možnosti parkování a, jak jsme už zmiňovali v předchozím článku, sobota není vůbec vhodná k ježdění autem do města. Tak jsme nechali auto zaparkované (i s novým kolem), v neplacené části a šli jsme pěšky. Cestou jsme to aspoň vzali procházkou přes Husův kámen a přes park pro děti. Děti se "na ryby" do See Life  moc těšily. A to ještě nevěděly, že uvidí i žraloky, želvy a rejnoky! Bylo to tam moc pěkné, proch...

To, aby mohly děti chodit do školky v Německu, bylo jedním z našich cílů. První důvod byl prozaický - kdyby nechodily, nenaučily by se tak jednoduše německy. A druhý důvod byl ryze praktický - kdyby nechodily do školky, tak bych já nemohla pracovat a zůstat tak (aspoň na dálku) ve své české práci, kde se mě líbí. Na zařizování školky bylo málo času a šance nebyly veliké, ale jak už zmiňoval Wheb, pomohlo nám v maximální možné míře Welcome centrum Univerzity. Obecně je v Německu velký problém se do školky dostat, protože ji stát garantuje všem dětem starším 2 let. Ale míst není dost a na všechny děti se tak prý nedostane. Jak mi psala kamarádka Petra, která se do Německa s rodinou přestěhovala na 3 roky, mají Němci dokonce vyškolené paní na hlídaní, které školky tak trochu suplují. Jsou prý ale často nic moc a navíc když chcete mít dítě v kolektivu, tak vám to příspěvek na hlídací paní moc nenahradí. Petra prý po velkém čekání a obíhání úřadů konečně nějakou školku pro ...