Prodloužený víkend v Alpách

V Německu teď mají smršť státních svátků. 21. května se slaví svatodušní pondělí a pro jistotu je svátek i 10 dnů před (10.5.) a 10 dnů po (31.5.). Tato série státních svátků znamená 3 prodloužené víkendy po sobě, což většina spolkových zemí řeší dvoutýdenními školními prázdninami. My jsme se rozhodli prodloužený víkend kolem 21. 5. vyrazit do hor. Původně jsme chtěli do Švýcarska, ale od toho nás místní zrazovali a doporučovali Rakousko, kde budeme mít stejné zážitky za třetinovou cenu. A rovnou přidali doporučení - Lüner See a údolí Montafon.

Jsouce členy Alpenverein, začali jsme pátrat po nějaké přátelské Hütte, na kterou bychom vyrazili. Lüner See jsme při pohledu na webkamery zabírající zbytky rozbředlého sněhu odložili na později a vyrazili jsme do Schwabenhausu, chaty položené v příjemné výšce kolem 1200 metrů, kam se dá mastňácky dojet autem a pak vyrážet na pěší výlety do krásného okolí.

Už nikdy nepojedeme přes švýcarské kruháče na jižním břehu Bodamského jezera.

Už nikdy nepojedeme přes švýcarské kruháče na jižním břehu Bodamského jezera.

Už nikdy nepojedeme přes švýcarské kruháče na jižním břehu Bodamského jezera.

Už nikdy nepojedeme přes švýcarské kruháče na jižním břehu Bodamského jezera.

Už nikdy nepojedeme přes švýcarské kruháče na jižním břehu Bodamského jezera.

Už nikdy nepojedeme přes švýcarské kruháče na jižním břehu Bodamského jezera.

Už nikdy nepojedeme přes švýcarské kruháče na jižním břehu Bodamského jezera.

Už nikdy nepojedeme přes švýcarské kruháče na jižním břehu Bodamského jezera.

Už nikdy nepojedeme přes švýcarské kruháče na jižním břehu Bodamského jezera.

Už nikdy nepojedeme přes švýcarské kruháče na jižním břehu Bodamského jezera.

Jakmile jsme vjeli do Rakouska, už bylo dobře. Ale stejně - 100 km za 2,5 hodiny není nic moc. Asi 100 metrů před chatou nás zastavil provaz přes cestu a kluk, který ho tam hlídal. Napřed to vypadalo, že tam budou nějaké závody, pak se ukázalo, že se místní chystají hnát krávy na pastvu. Fronta čekajících aut se prodlužovala, krávy nikde, a tak jsme kolektivním úsilím přesvědčili místní, že nás nechají projet. Celou dobu, co jsme se ubytovávali, se místní snažili nějak usměrnit krávy, které byly zjevně po zimě poprvé venku z kravína a byly z toho celé nadržené. Jedna skákala po hnoji sem a tam, druhá zdrhla na louku před chatou, třetí protrhla ohradník, to vše za velkého povyku místních a občasného průjezdu auta, jehož řidič nechápal, co se děje. Nakonec se podařilo krávy nějak shromáždit a odehnat celé stádo na pastvinu. My jsme vyrazili na výlet na Steinkreis, místního (výrazně chudšího) příbuzného Stonehenge. Počasí nic moc, cestou několikrát zapršelo, ale stejně tam bylo krásně.

V neděli jsme měli v plánu celodenní výlet. Předpověď počasí nebyla nejlepší, ale to nás neodradilo od výstupu na Loischkopf, 1809m. Na začátku jsme si trochu pomohli lanovkou, která přepravovala cyklisty dovádějící na místních trailech. Ta nás vyvezla do cca 1450 metrů, takže z celkových 600 výškových metrů už nám zbývalo jenom asi 350 po serpentinové lesní cestě. Vojta hlásil, že je tam "mlcha" a stěžoval si, že ho bolí "nochy". Mlcha se čas od času se rozestoupila a odhalila výhled na krásný horský hřeben na protější straně údolí. Bolavé nochy jsme řešili různými pochutinami v každé serpentině. Jako největší motivační faktor ale nakonec zapůsobila legenda o Svaté Tekle a Vojtova představa, že Teklu najde na vrcholu kopce. Už jsem měl nachystané vysvětlení, že tady tou strouhou voda TEKLA, ale Vojta si dal vrcholové Lotusky a na Teklu už si nevzpomněl. Každopádně, Loischkopf, aktuální výškový rekord našich dětí, se podařilo dobýt.

Cesta dolů byla o poznání jednodušší, navíc se dost zlepšilo počasí. Naši cestu jsme zakončili na chatě Alpe Rona, kde nás z dálky zaujalo dětské hřiště. Svoji chuť na pivo jsme si museli nechat zajít, k mání byly jenom domácí mléčné nápoje a sýry. A pak přišla největší tragédie celého víkendu: Vendulka ztratila svůj šutrák. Byl krásný, červený, oválný, vážil asi 3 kila a Venda se s ním táhla dost dlouho. Někde u chaty ho zapomněla a když jsme se tam vrátili, tak už tam nebyl.

V pondělí bylo krásně, svítilo sluníčko, prostě idyla. Znovu jsme vyrazili k Alpe Rona (šutrák tam opravdu nebyl) a pak na krátkou procházku po okolí. Cesta vedla podél potoka a tůňky, ve které se prostě nešlo nevykoupat.

Poté, co jsme se nabažili výhledů, jsme se sbalili a přejeli do údolí na Bürserschlucht - překrásnou soutěsku s peřejemi a vodopády.  Tu jsme si prošli tam a zpět a vyrazili zpět do Kostnice.

Na začátku se Waze tvářil optimisticky, že nám cesta zabere 1 hodinu a 58 minut. Těžce podcenil jak frontu na rakousko-švýcarské hranici, tak smrtící sekvenci kruháčů. Ve výsledku nám cesta trvala asi 2 hodiny 50 minut a všichni jsme byli dost zpruzení. Asi 15 kilometrů před cílem nastala nevídaná situace - prázdná rovná silnice. Ani mi nepřišlo, že jsem se nějak rozjel. A najednou BLIK. Kouknu na tachometr, tam 64. Tak čekám, že doma najdu psaníčko od švýcarské policie s nějakou nepěknou cifrou a číslem účtu...