Wuppík

Jak jsem psal v úvodním příspěvku, do Kostnice jsme odjeli na půl roku. Původní plán byl, že v září budeme zpět, aby Vendulka mohla začít chodit do školy. Od té doby se plány poněkud změnily a všechno směřuje k tomu, že v Německu zůstaneme ještě další rok. Bohužel to ale nebude v Kostnici, ale 500 km severně –  ve Wuppertalu.

Bela, který šéfuje skupině, ve které pracuju, je na pozici tzv. Juniorprofesora, a smlouvu v Kostnici má do konce srpna. V Německu je zvykem, že juniorprofesoři jsou najímáni na dobu určitou a potom se automaticky předpokládá, že půjdou jinam. A tak, i když by Bela rád zůstal v Kostnici a Kostnice by si tu ráda nechala Belu, prý neexistuje legální možnost, jak to udělat. A tak se tedy Bela poohlížel po jiném působišti a nakonec se dohodnul s Bergische Universität Wuppertal, že se s celou skupinou přesune tam.

Ten přesun „s celou skupinou“ je potřeba brát trochu s rezervou. V podstatě se tam přesouvá jen Bela s Corinnou (t.č. už jeho manželkou), Norman, který bez Bely neudělá krok, Moritz, který se ve Wuppertalu narodil a má tam rodiče, a já. Ostatní jsou buďto v Berlíně nebo v Japonsku, anebo se jim z Kostnice nechce. Čemuž naprosto rozumím, nám se odsud taky nechce. Když tady někomu řekneme, že se stěhujeme do Wuppertalu, dočkáme se reakce typu „Proboha proč zrovna tam?“, anebo jen soustrastného pokývání hlavou. My bychom ale v Kostnici stejně nezůstávali, takže když mi Bela nabídnul, jestli bych nešel do Wuppíku na rok s nimi, tak jsem kývnul.

Předpokládám, že průměrný čtenář našeho blogu toho o Wuppertalu mnoho neslyšel, dovolím si tedy krátké představení. Je to město ve spolkové zemi Severní Porýní – Vestfálsko. Severojižně uprostřed Německa, téměř na jeho nejzápadnějším okraji, poblíž hranic s Belgií a Nizozemím. Je to průmyslová oblast, kterou Spojenci za války srovnali se zemí, takže historické centrum téměř nula, město se táhne podél řeky obklopené továrnami, obytné části jsou ve strmých svazích nad řekou. Stále je to průmyslové srdce Německa. Kde nejsou města, tam jsou dálnice, sklady nebo letiště. Na to, aby odtam člověk někam uletěl, je příležitostí dost. CGN půl hodiny, DUS hodina, FRA dvě.

Největší, respektive jediná atrakce ve Wuppertalu je Schwebebahn – šalina, která jezdí zavěšená nad řekou a tvoří páteř tamní hromadné dopravy. A ještě ZOO, ta je prý taky dobrá. No a to je asi tak všechno. Žádné jezero, žádné hory v dosahu. Nejkrásnější příroda v okolí jsou tulipánová pole v Nizozemí.

Ale mají tam univerzitu. Docela dobrou. Velikostí a rankingem asi jako Masaryčka. A univerzita ví, že aby do místa jako je Wuppertal, přivedla člověka jako je Bela, že mu musí nabídnout něco, co v Kostnici nemá. Pro začátek třeba prostorné kanceláře, dost úvazků pro spolupracovníky, dost peněz na vybavení, nebo dron. Belovým úkolem je ve Wuppertalu vybudovat Digital media group. Zatím nemám moc představu, co to prakticky bude znamenat. Když jsem se zeptal, co tam třeba budeme učit, tak se na mě dívali jak na cvoka, proč to řeším tak brzo, že na to bude čas v září.

On stejně není moc čas se teď zabývat výukou, která bude v říjnu. Už na konci srpna totiž budeme potřebovat někde bydlet a přivést Vendu do školy. A ideálně i Vojtu do školky, ale na to jsme zatím rezignovali. Protože Wuppertalská univerzita nemá nic jako Welcome centrum, všechno si musíme zařídit sami. Helenka poslední měsíc nedělá v podstatě nic jiného, než sleduje realitní trh a obvolává školy a školky. Úloha je to vpravdě zapeklitá.

Univerzitní kampus je na kopci, asi 300 výškových metrů nad řekou. Je tedy potřeba bydlet na stejné straně řeky co nejvýše na kopci, ideálně až za kopcem. A to nejen kvůli mému dojíždění na univerzitu, ale i proto, že se snižující se nadmořskou výškou se snižuje i přívětivost demografického složení obyvatelstva. Víc to v zájmu zachování politické korektnosti komentovat nebudu, nakonec všichni vědí, jaká je demografická situace v okolí továren poblíž centra Brna J A tak jsme se na doporučení kolegů pohlíželi po bydlení v Ronsdorfu a Cronenbergu, což jsou taková předměstí Wuppertalu. Abych celou situaci přirovnal k Brnu – představte si, že budete pracovat v Technologicém parku. Nehledáte si tedy bydlení v Židenicích, ale spíše v Medlánkách nebo Ivanovicích.

Samozřejmě to ale není jen o bydlení. Je to i o tom, která škola má vůbec místo, která škola má místo v družině, a kde je šance, že se možná objeví místo ve školce. A taky je to o tom, kolik je člověk ochotný za bydlení platit. No a ještě jedna drobnost – jestli v tom bytě bude i nějaké vybavení, například kuchyňská linka. V Německu není kuchyňská linka součást bytu a standardně se počítá s tím, že když se stěhujete pryč, musíte byt vyklidit včetně kuchyňské linky. To nám přijde dost divné. Ale na druhou stranu není problém na eBay za 500-1000 EUR komplet linku včetně spotřebičů koupit.

Protože na dálku se to všechno řeší špatně, minulý víkend jsme do Wuppíku vyrazili. Program byl následující: V sobotu cesta tam a dvě prohlídky bytu. V neděli prohlídka města a jízda Schwebebahn. V pondělí návštěva školy, školky, úřadů, další dvě prohlídky bytů a večer cesta zpět do Kostnice.

Potvrdilo se, že město nic moc. Zeleně je tam sice spousta, ale vesměs je to takové neutěšené křoví. Schwebebahn je super. Na tu si koupíme šalinkartu a nejspíš celé víkendy nebudeme dělat nic jiného. Cyklostezek je tam snad ještě míň než v Brně. Jednu jsme viděli v údolí a druhou na kopci. Kdo uviděl cyklistu, měl bod. Ti nejlepší z nás dosáhli dvouciferného výsledku.

Ze čtyř bytů se nám líbily dva. Jeden byl krásný, slunný, veliký, s podzemní garáží a blízko Vendině škole. Druhý byl taky docela pěkný, měl ve vnitrobloku hřiště, byl blízko univerzity a byl skoro o třetinu levnější. To proto, že je to něco na způsob sociálního bydlení, kde člověk musí doložit, že je dost chudý. Moc jsme nevěřili tomu, že bychom na něj měli nárok. K našemu velkému překvapení nám ale paní v úterý zavolala, že nás v konkurenci tří dalších zájemců vybrali a můžeme s ním počítat. Ještě jsme chvíli zvažovali blízkost škole a větší a hezčí byt na jedné straně a dětské hřiště a ušetřených 270 EUR měsíčně na druhé straně, ale uvažování to nebylo dlouhé. Jednou jsme sociální případy, tak budeme mít sociální bydlení. Ono i to sociální bydlení má 3 pokoje, 80 metrů čtverečních a krásný balkon s výhledem na celé město. A navíc nám tam předchozí nájemníci nechají kuchyň a nějaký nábytek.

Konečně to tedy vypadá, že permanentní stres je po měsíci za námi. Částečný stres ovšem ještě před námi. Máme kde bydlet a Vendulka má kam chodit do školy. Sice ne do nejbližší, tak byla plná, ale do jiné pěkné nedaleko. Všechno je to na kopci a v celkem pěkném prostředí. Školka pro Vojtu zatím není, ta přijde na řadu až budeme na místě. Ale situace zatím vypadá v tomto ohledu beznadějně.

Děti starší jednoho roku mají sice na školku ze zákona nárok, ale místa nikde nejsou, takže je všude potřeba psát děti do pořadníků brzy po narození, to jsme nějak nedali :-) Všechny školky v naší části údolí mají (překvapivě) plno. S nedostatkem míst ale systém počítá. V Německu proto funguje institut tzv. Tagesmutter, čili ověřených vyškolených lidí, které za úplatu hlídají děti a stát na to přispívá. Ty jsou ovšem pouze pro děti do 3 let. Aneb jak paní na úřadě Helence vysvětlila, je to proto, že starší děti přeci potřebují kolektiv. Na tom se kupodivu shodly, ale jak to udělat, to se prozatím vyřešit nepodařilo…

No a Vendu sice vzali do školy, ale ta standardně končí v 11.40 a je bez oběda. Máme sice zažádáno o celodenní docházku do 16 hodin, ale na ní místa taky samozřejmě nikde nejsou. Ve Wuppertalu jich je cca na polovinu kapacity dětí a platí zde podmínka zaměstnanosti obou rodičů.

Trochu to zkrátka celé připomíná Hlavu XXII. Venda může být ve škole do odpoledne jen když doložíme, že oba pracujeme, a když se posune v pořadníku. Vojtu vezmou do školky taky pouze tehdy, když se uvolní nějaké místo a jen pokud oba rodiče pracují. No a Helenka by pracovala opravdu hodně ráda, ale těžko začne pracovat, když bude mít Vojtu celý den doma a Vendu bude před obědem vyzvedávat ze školy. Ale nějak to dopadne, stejně jako s těmi byty. Už se do toho Wuppíku snad i trochu těšíme ;-)