Das Wasser ist supereckelhaft aneb Učím(e) se německy

Když už jsme půl roku v Německu, byla by škoda se trochu nenaučit/nepřiučit místní jazyk. A tak jsme s Helenkou využili nabídku univerzitního Welcome centra a zapsali se do kurzů němčiny. Kolegové v kanceláři se mě sice divili, proč to dělám, když němčinu k ničemu nepotřebuju, ale mě by přišlo škoda nechat si tuto příležitost ujít, když už to máme naservírované až pod nos.

Hned na začátku jsem udělal dvě zkušenosti:
1) Znalost číslovek, brněnského hantecu a schopnost logicky uvažovat stačí na to, aby se člověk dostal v online testech na level A1.2.
2) Znalost číslovek, brněnského hantecu a schopnost logicky uvažovat nestačí na to, aby se člověk ve skupině A1.2 chytal.

Zpočátku jsem to bral jako výzvu: Je přece lepší se chybějící znalosti doučit, než se nudit ve slabší skupině. Jenomže Frau Lehrerin se štítila angličtiny, slovíčka, kterým jsme nerozuměli, se nám snažila vysvětlit německy, čemuž jsme stále moc nerozuměli. Pořád samý dativ a akuzativ a ty členy a předložky už přece dávno víme, že. No úplná tragédie to nebyla, třeba když si lekorka při vymývání houby na tabuli posteskla, že "Das Wasser ist heute supereckelhaft", tak jsem jí rozuměl :-).

Když jsem časem zjistil, že většina skupiny už má za sebou půl roku němčiny, tak jsem se šel na zkoušku podívat do začátečnického kurzu A1.1., kde se mi líbilo o poznání víc. Místo správného skloňování číslovek a vět typu "Narodil jsem se devatenáctého listopadu" jsme se zabývali větami jako "Dobrý den, rád bych si koupil 100g šunky." Taky paní učitelka je tam sympatičtější a angličtiny se nebojí. Německy se samozřejmě snaží mluvit, co to jde, ale když to nejde, tak nám to vysvětlí klidně i anglicky. A anglicky si vypomůžeme i navzájem. Když kolega nechápal rozdíl mezi dürfen (smět, moci) a können (smět, umět), hbitě jsem udal příklad - nesmí se zde kouřit je dürfen, ale pod vodou to fakt nejde, takže je to können - prostě jako "may" a "can" v angličtině.  A tak jsem se nakonec přehlásil. Elegantně jsme tím vyřešili i kolizi s Helenčinou skupinou C1.

I když už jsme časem postoupili ke komplikovanějším rozhovorům jako "Máš čas v úterý večer?" a "Chceš jít radši do kina, nebo si zaplavat do jezera?", na děti, které se učí intenzivně ve školce, prostě nemám. Sice mají trochu specifickou slovní zásobu (obědvání, spaní, uklízení, houpačka, skluzavka, dohadování se, a podobně), ale třeba co se týče výslovnosti, tam strčí do kapsy mě i Helenku. Prostě to mají odposlouchané a vůbec se nezdržují se čtením a psaním. Od té doby, co mě Vojta opravil, že čtyři se neřekne "fír", ale "fíja", se snažím raději před dětmi německy nemluvit, abych je nezkazil.

Co nám jde všem nejlíp, je vymýšlení nových slovíček. Dětskou knihu o stavebních strojích jsem z "Baustelle" překřtil na "Bauchstelle" a vysvětlil dětem, že to je "břichba" nebo možná spíš "břišeniště". Když Helenka řekla, že si dáme k večeři Hermelín, ptal se Vojta, kdo je ten Herr Melín. Vendulku tuhle zaujal sloup s číslem 13 a ptala se, jestli je to "einunddreizig". Tak jsem si vysvětlili, jak v němčině fungují dvouciferná čísla, načež po chvíli přišla se slovem "dreiundeinzig" (v češtině by to znamenalo "jednacet tři"). Princip tedy pochopila, teď ještě pobrat ty výjimky.

Helenka má kurzy němčiny hlavně jako sociální záležitost, kde si konečně pořádně pokecá a potká se s lidma. A vzhledem k tomu, že tam na rozdíl od naší skupinky všichni německy docela umí, občas přijde i se zajímavýma storkama. Třeba jsem se tuhle od ní dozvěděl, jak se tu pojmenovávají takové ty univerzitní obory, co asi k něčemu dobré jsou, ale stejně většina populace nechápe, proč se tím někdo roky na univerzitě zabývá. Tady tomu říkají souhrnně "Orchideenfächer" (v překladu obory zabívající se orchidejemi), ale zahrnou pod to různou plejádu věcí. Typicky gender studies ;-) 

Jinak děti spolu mluví normálně česky, s náma taky. Ale někdy taky zvolí němčinu, což je docela legrace. A zkouší to i na nás. Tuhle Vendulka nedokázala pochopit, jak to, že ani máma neví, jak se řekne německy beruška, když je to přece jasný, hráli si na ni ve školce. A co hůř, máma to nevěděla ani další ráno, i když jí to přece už večer jednou řekla. Marienkäfer je přece slovo každodenní potřeby, ne? Jo a taky se trochu ztrácíme v tom, jaký je rozdíl mezi různýma stavebníma prostředkama, ale to vlastně mnohdy ani nerozlišujeme česky, bagr jako bagr. Ale vlastně i ten špatně vyslovujeme, protože to přece není Bagger, ale Bagger, slyšíte ten rozdíl, nebo ne?

Tak na nás myslete a třeba bude další příspěvek v němčině :-)

(Kniha na úvodní fotografii: Walenowitz, S.; Niessen, S.: Baustelle: Schauen, Fühlen, Entdecken. Hamburg: Oetinger, 2012. ISNB 978-3-7891-7342-4)